KNIHA DRUHÁ
PRVNÍ ČÁST
O ROZHODNÉM POSTUPU

Dosud jsme se bavili o principech, které každý mistr zbraně tvrdí, že je zná, ačkoli jen velmi málo z nich jim ve skutečnosti rozumí a provádí je z náležitým umem.

Představím nyní některé myšlenky, které nebyly nikdy vysloveny nebo možná ani zváženy. Dokonce i kdyby tyto myšlenky někdy byly vzaty v úvahu, hlavní "mozky" této profese by je rychle odložily jako příliš sofistikované. Možná si chtějí omlouvat svůj vlastní nedostatek umu, takoví výteční pánové by vynaložili velkou snahu, aby vyvrátili tyto techniky a schovali se za otřepané fráze, že je třeba vždycky stát ve střehu a čekat na tempo, aby bylo možno zaútočit - a že ten, který postupuje mimo tempo, bude vždy zasažen.

Připouštím, že je velmi důležité znát jak čekat na tempo a příležitost k útoku: z toho plyne znalost menzur, tempa, kontratempa a také pochopení falší a lstí, které mohou přijít od soupeře.

Nicméně také tvrdím, že není žádné výhody mezi dvěmi šermíři, kteří oba stojí nehybně ve svém střehu: protože oba čekají na stejnou věc, na příležitost, která vzinká rovným dílem pro každého. Podobně při čekání oba čelí stejným nebezpečím. Je-li zde vůbec nějaká výhoda, vychází z toho, že jeden z nich získal meč toho druhého a tím mu zabránil, aby z takové pozice mohl způsobit jakoukoli škodu.

Jenže i ten, který má převahu na meči, bude čekat na tempo, protože si myslí, že je nemožné zaútočit, dokud se soupeř nepohne. Tohle váhání někdy zapříčiní, že ten první ztratí svou původní výhodu nebo - ještě hůře - ji předá soupeři. Taková chyba je neomluvitelná - nikdy bys neměl ztratit cos získal za cenu velkého ohrožení.

Spíše si myslím, že když máš výhodu, je daleko lepší postupovat aniž bys na cokoli čekal, ujištěn tím, že ti soupeř nemůže ze své současné polohy nijak ublížit. Také tímto způsobem soupeř nebude mít čas uvědomit si nebezpečí a změnit strategii.

Jsou tací, kteří když dosáhnou menzury, nehledají převahu meče. Místo toho zkoušejí fintami nebo výzvami provokovat nehybného soupeře, aby se pohnul a vytvořil odkrytí; pak, když se soupeř pohne, převezmou tempo. Toho je možné dosáhnout u nezkušených šermířů, ale proti zkušenému soupeři to přináší smrtelné nebezpečí. Zamyslíš-li se nad touto strategií, všimneš si, že má za následek vytvoření tempa za účelem vyprovokovat tempo od soupeře. Takže první tempo je také první nebezpečí. Jedno jak je malé, přinejmenším poskytne soupeři příležitost získat nějakou výhodu ze které se pak budeš těžko bezpečně uvolňovat (a to ani nezmiňuju nebezpečí oklamání fintami).

Nechci brát zpět nic z technik, o kterých jsem dosud hovořil. Všechny jsou důležité a je dobré je znát. Nicméně v této části knihy je odložím stranou. Co zde budeme hledat je způsob, jak zaútočit na soupeře okamžitě po tasení meče, bez zastavování a bez ohledu na soupeřovy střehy, postoje, tempa, kryty, útoky, postupy nebo ústupy. Zkrátka, soupeř by za všech okolností neměl být schopný zastavit tvé útoky. Tento způsob práce, se vším, co vyžaduje, tě udrží v daleko větším bezpečí, než kdybys čekal ve svém střehu.

Popravdě to chce dost velký stupeň znalostí a kvalifikace abys byl schopen ovládat soupeře do takové míry, že ho zasáhneš vždycky, bez ohledu na to, co dělá, na úroveň jeho umu a bez ohledu na fakt, že jeho zbraně mohou tvým vyrovnat. Úspěch také vyžaduje, aby tvůj soupeř nevěděl o tvé strategii, protože je-li soupeř obeznámen s těmito technikami, situace bude opět vyrovnaná. Zná-li ale pouze tradiční pravidla - nezáleží na tom jak dobře - bude poražen, budeš-li dodržovat mé principy.

Výhoda vychází z tvé schopnosti přivést soupeře k poslkušnosti a přinutit ho konat tak, jak si přeješ, ať už se pokusí o obranu nebo protiútok. Víš-li jak toho dosáhnout, všechno ostatní bude snadné, protože budeš moci předvídat soupeřovy akce.

Abych lépe vystihl tento princip, budu nejprve hovořit o podstatě výhody toho, který postupuje odhodlaně; pak ukážu způsob jak postupovat.