Na konci šestnáctého století byl anglický džentlmen a učitel sebeobrany pan George Silver znepokojen rostoucí popularitou rapíru a rapírovými souboji, které se tou dobou odehrávaly. Pan Silver byl jakožto tradicionalista přesvědčen, že rapír je nedokonalá zbraň a díky tomu při soubojích, také nedokonalých, docházelo k úmrtí mnoha udatných Angličanů. Vskutku byl přesvědčen o tom, že mnoho mužů, kteří zemřeli při rapírovém duelu, by přežilo, kdyby se drželi tradičních zbraní a používali zavedené bojové metody. Díky této neochvějné víře sepsal pan Silver manuskript s názvem "Paradoxy sebeobrany", ve kterém zpochybňuje použití rapíru a předkládá množství příkladů (jeho paradoxů) na podporu svých tvrzení. Manuskript byl vydán Edwardem Blountem v roce 1599. Pan Silver také napsal "Krátký úvod k mým Paradoxům sebeobrany", ve kterém podrobně probírá bojovou filosofii a techniky.

Poprvé jsem se doslechl o Paradoxech sebeobrany při sledování videa "Mistři sebeobrany" ve zbrojnici londýnskeho Toweru. To video je krásná práce o vývoji civilního meče, ale chybně v něm citují pana Silvera a díky tomu nesouhlasí s jeho názory; myslím, že především proto, že neučinil nic proti přijetí rapírů anglickými šermíři. Pamatuji si, že jsem při sledování toho videa přemýšlel, jak by bylo zajímavé přečíst si práci pana Silvera a poslechnout si jeho argumenty. Na začátku letošního roku (1995) se mi poštěstilo dostat kopii z Internetu, zaslanou členem amerického spolku SCA. Po několikanásobném přečtení "Paradoxů" musím konstatovat, že na mne argumenty pana Silvera udělaly dojem a že se opírá o několik velmi dobrých tvrzení. Před několika měsíci stejný maník ze SCA (Greg Lindahl) vydal druhou knihu "Krátký úvod k mým Paradoxům sebeobrany", která je dle mého mínění ještě lepší a naprosto nezbytná v knihovně každého studenta vážně se zabývajícího šermem.

Online verze těchto dokumentů lze stáhnout z následujících adres:

Paradoxes of Defence

Brief Instructions upon my Paradoxes of Defence

Greg Lindahl mi řekl, že zásluhu na přepsání těchto dokumentů má člověk jménem Steve Hick. Díky, Steve a Gregu.

Bylo by obtížné shrnout všechny myšlenky pana Silvera z obou manuskriptů, takže se budu pouze krátce věnovat některým bodům, které považuji za hlavní. Rapír není meč vyvinutý za nějakým bojovým účelem nebo pod tlakem okolností. Ve skutečnosti byl tento typ meče, jakožto civilní zbraně, vyvíjen jako módní předmět, příslušenství k oděvu. Techniky boje rapírem se vyvíjely tak, aby vyhovovaly novému druhu meče, ale protože zbraň samotná má pochybný charakter (přinejmenším v boji), umění boje s mečem je podobně také postiženo.

Pan Silver poukazuje na to, že většina rapírů je příliš dlouhá. Jakmile se oponent dostane za váš hrot, je příliš obtížné uvolnit svou zbraň a znovu namířit hrot. Dlouhé čepele zatěžují ruku a i když se při výrobě odlehčí, pořád vyvíjejí páku, která zpomaluje odpověď meče na pohyb ruky. Pan Silver také cítí odpor k zamítnutí technik seků způsobujícímu závislost na pouhých bodech. Poukazuje na to, že bod málokdy zabije nebo zneschopní soupeře (obzvlášte bod rapírem) a také na to, že i zraněný soupeř je stále nebezpečný, možná dokonce nebezpečnější. Pan Silver odmítá názor, že bod je rychlejší než sek, a poukazuje na to, že při zasazení bodu nebo seku šermířova ruka urazí stejnou vzdálenost. Také poukazuje na to, že bod je možno velmi snadno vychýlit do strany, kdežto sek lze krýt jedině chlapskou silou.

Pan Silver také velmi kritizuje přistup k soubojům vyučovaný v Anglii zahraničními mistry. Především kritizuje, že tito mistři vyučují lidi, aby vyhledávali souboje při jakékoli, byť iluzorní, urážce. Pan Silver si myslí, že na slova je třeba odpovědět slovy a pokud jsou okolnosti závažnější, pak Anglie je země zákona, která poskytuje soudy, kde je možno dosáhnout zadostiučinění. Džentlmen musí použít meč ke své obraně, k obraně svého majetku nebo svého Prince — nikdy ne pro spáchání vraždy, jakýmkoli způsobem. Tím, že hledáme satisfakci použitím násilí, i když jsou k dispozici jiné cesty, a tím, že podněcujeme své přátele, aby se podíleli na tomto násilí, se stáváme brutálními lidmi, o nic lepšími než zvířata.

Pan Silver také kritizuje soubojové techniky, při kterých se v různých zahraničních školách vyučuje pouze útok a nikoli obrana. V těchto školách se šermíři tolik soustředí na zabití oponenta, že se neumí vhodně bránit, a díky tomu zahynou. Zmiňuje se o několika případech, kdy výsledkem rapírového souboje byla smrt obou mužů. Pan Silver také poukazuje na to, že při použití této nové techniky šermu ani Mistr nemůže při duelu zaručit svou bezpečnost, dokonce ani proti netrénovanému ale odvážnému muži. V podstatě je přesvědčen o tom, že vysoká úmrtnost mužů v rapírových soubojích je způsobena použitím nedokonalé zbraně a přehnaně útočným stylem s mizernou obranou. Díky tomu je šermíř navzdory tréninku a zkušenostem vždy ve velkém nebezpečí.

Při odsuzování rapírů a toho stylu soubojů pan Silver také poukazuje na to, že tyto zbraně jsou nepoužitelné proti zbroji a tudíž nepatří do tréninku muže cvičeného k obraně své země a svého Prince. Silver také poznamenává, že ozbrojence s výcvikem v boji rapírem snadno porazí kdejaký oráč nebo rváč, a že takový šerm je pochybnou obranou pro džentlmena.

V manuskriptech pan Silver vyzdvihuje jako bezvadnou zbraň tradiční "krátký meč". Je třeba poznamenat, že tento "krátký meč" měl čepel dlouhou okolo 90-100 cm a že délka čepele závisí na šermířově tělesném vzrůstu. Při této délce je možné stáhnout (bez kroku zpět) zbraň zpátky, aby kryla nebo útočila, i když se oponent již přiblížil na dosah ruky. Nadřazenost zbraně také dokazuje na tom, že tímto mečem je možno zranit člověka i skrze brnění. Dále takový meč může jedinou ranou způsobit oponentovi takové zranění, že již dále nepředstavuje nebezpečí a díky tomu není smrt nezbytná k rozhodnutí souboje.

V manuskriptech se uvádí množství dalších zbraní použitelných v boji, spolu s komentářem k jejich výhodám a nevýhodám — tyto komentáře rozhodně stojí za přečtení.

Diskuze:

Jako šermíř mohu těžko tvrdit, že jsem opravdový expert. Cvičím a bojuji s meči různých druhů pravidelně již skoro dvanáct let, ale nikdy jsem nebojoval v opravdové bitvě a nikdy jsem nikoho nezabil. Nevěřím, že bych byl velká autorita, ale myslím si, že toho o zbraních a soubojích vím tolik, jako každý jiný šermíř. Osobně souhlasím s názory pana Silvera, a ačkoliv jsem neměl dvakrát přijemný požitek z jeho arogantního stylu psaní, mohu jej pochopit jako závislost na době, ve které byla práce napsána. Někteří lidé by mohli autora považovat za nepříčetného bigota, který nenávidí všechny cizince a jejich zatracené novoty. Nicméně pan Silver předkládá spoustu rozumných argumentů, se kterými, myslím, musí většina šermířů souhlasit. Je mnoho lidí, kteří by obhajovali rapír a boj rapírem. Nicméně jen málo z nich by nesouhlasilo s tím, že vývoj a úspěch civilních zbraní více závisel na módě a společenském tlaku než na nadřazenosti samotné zbraně. To, že učení lidé byli schopni vyvinout techniky pro použití těchto zbraní (a tím částečně ovlivnili jejich vývoj), by mělo být považováno za pozitivum, ale nikoli za důkaz nadřazenosti takových zbraní.

Závěr:

Jsem pevně přesvědčen, že každý zájemce o studium šermu by si měl udělat čas na přečtení obou manuskriptů pana Silvera. I když nemusíte souhlasit s jeho názory, manuskripty obsahují cenné informace o zbraních a způsobu boje v 16. století. Velmi mě zaujaly autorovy názory na filozofii boje, ne pouze jak bojovat, ale také proč bojovat. Čas investovaný do přečtení těchto prací se rozhodně vyplatí. Také jsem si jist, že podobně jako učenci při čtení Shakespeara, také různí šermíři naleznou při čtení prací pana Silvera různé významy a možnosti interpretace.

Na závěr mi dovolte zopakovat tři velmi zdůrazňované myšlenky pana Silvera.