Zuzana Kubínková © 2004
Barviva člověk používal už v pravěku. Jedním z podnětů, které vedly k objevu a používání barevných hlinek či rostlinných barviv, byla i lidská potřeba pomalovávat tělo symbolickými, válečnými či rozpoznávacími barvami. Kresby v jeskyni Lascaux datované do doby asi 15 000 př.n.l. jsou dokladem nejstaršího známého užití barviv. Na první kresby či malby byly použity minerální barvy, nejrůznější hlinky či grafit. Tyto materiály bylo možné snadno nalézt v přírodě. K přípravě barviva, které drželo na daném podkladu (zpočátku na stěně jeskyně či skály, později na zdivu, keramice…) byla potřebná znalost určité technologie. Pravěcí malíři se sice většinou spokojili s jedním čistým minerálem určité barvy, ale i na jeskynních malbách se začínají objevovat směsi různých materiálů. Již ve 3. tisíciletí př.n.l. byl v Egyptě používán uměle připravený pigment, egyptská modř. Barviva byla zbožím nejprve v lokálním výměnném obchodu, později i v obchodu na větší vzdálenosti (příkladem budiž známá Hedvábná stezka). Mnoho ne příliš dokonalých barviv bylo díky tomu eliminováno a nahrazeno lepšími barvivy dovezenými, která se stávala obecně rozšířenými. Technologie přípravy či výroby těchto barviv byla proto zkušeností tajenou a předávanou ústně z generace na generaci, z mistra na žáka, a vyzrazení výrobního, malířského a barvířského postupu bylo trestáno velmi přísně, nejednou i krajním trestem smrti. Přesto byly receptury zaznamenány písemně a písemný záznam zase umožnil jejich rozšíření a uchování opisem a překladem do jiných jazyků. Přímým pramenem poznání barvicích látek a způsobu jejich přípravy jsou receptury zaznamenané příležitostně encyklopedickou, traktátovou, lékařskou, stavební, obchodní a cestopisnou literaturou. Receptury pro přípravu barev se objevují ve spisech Theofrasta, Vitruvia (Deset knih o architektuře), Plinia Staršího (Kapitoly o přírodě) či Dioscurida, byly přepisovány zprvu do latiny a od 14.století překládány i do národních jazyků. Malířské receptury jsou zaznamenány v rukopise z Luccy z 8.století, Mappae Clavicula je receptářem zachovaným v opisech z 10. až 14.století, rozšířený byl i receptář Theofila Presbytera De Diversis Artibus, německy psaný Štrasburský rukopis pochází zřejmě ze století čtrnáctého, malíř a historik přelomu 14. a 15.století Cennino Cennini je autorem knihy o umění Il Libro Dell`Arte. Problémem při dnešním výkladu těchto receptářů je nejasné pojmosloví, pod týmž botanickým označením se mnohdy ukrývá několik příbuzných, avšak i zcela rozdílných rostlin, podobně je tomu i s minerálními a jinými přísadami. Další zmatení způsobují opisem vzniklé chyby, v recepturách se proto často objevuje formule probatum est - vyzkoušeno, udělal jsem - osvědčující spolehlivost návodu. Z dochovaných uměleckých památek lze také zjistit mnohé o tom, jaké pigmenty se kdy používaly, tvar a velikost zrn mohou vypovídat o cestě, kterou daný materiál prošel. Naskýtají se nám tedy jakési informace o způsobu přípravy barviva, který ovšem zejména u starověkých pigmentů (kde se nedochovaly písemné receptáře) zůstane navždy předmětem dohadů.
Současná terminologie rozlišuje pigmenty a barviva. Pigmenty jsou barevné sloučeniny nerozpustné ve vodě a pojivech, mohou být anorganické i organické, přírodní (připravují se mletím, plavením a sušením přírodního materiálu) a umělé (připravované chemickými postupy), barviva se ve vodě a pojivech rozpouštějí. Pigmenty byly vhodné pro techniku fresky, malbu deskových obrazů apod. (pigmenty za studena) či k barvení keramiky (vypalovací pigmenty), barviva zase sloužila k obarvování látek či kresbě knižních iluminací.
Barvy používané v pravěkých jeskynních malbách byly minerální, nejčastěji rozemleté na jemný prášek, ale kreslilo se i celým kusem minerálu. Nejoblíbenější (či jen nejčastěji používaná) byla černá barva v mnoha svých odstínech od nejtemnější černi až po šedavou. K dosažení černé barvy sloužil oxid manganatý (minerál burel), amorfní uhlík získaný spalováním pryskyřic, olejů nebo karbonizací dřeva (bez přístupu vzduchu), mletá břidlice či grafit.
Dalšími barvami byla škála tlumených žlutavých až červených odstínů, kterou poskytovaly přírodní okry a hlinky - směsi hydratovaných i nehydratovaných oxidů železitých a křemičitanu hlinitého, obsahující též sádru, uhličitan hořečnatý a další příměsi dle naleziště.
Nejméně používanou barvou byla bílá. V Lascaux je bílé barvivo směsí kaolinitu, rozemletého křemene a vápence, jinde se používaly bílé hlinky - hydratované hlinitokřemičitany vznikající větráním a vyluhováním živcových hornin. V Lascaux však byla bílá složka barviv připravována i mnohem složitějším postupem než pouhým smísením rozemletých minerálů: kosti byly zahřívány asi na 400°C, čímž vznikl fosforečnan vápenatý. Ten byl smísen s vápencem a vše se žíhalo asi při 1000°C, výsledkem byl směsný oxid fosforečný a vápenatý používaný jako přísada do barev. Otázkou však zůstává, jakým způsobem dokázali pravěcí umělci dosáhnout tak vysoké teploty a udržovat ji po dostatečně dlouhou dobu.
Jelikož připravený barevný prášek sám o sobě na stěně nedržel, museli kreslíři používat nějaká pojiva přimíchávaná do barev. Co všechno bylo jako pojivo využíváno se dnes těžko dovídáme. Jednalo se totiž nejčastěji o organické látky, které se za dlouhou dobu rozpadly. Pravděpodobné je používání krve, medu či rostlinných šťáv.
Bylo přirozené, že i ve starověku byly dále hojně využívány barevné minerály, které se těžily ve svých nalezištích, barvy, které se vyskytují a kopou samy o sobě, jak píše Vitruvius. Objevují se však i první uměle připravené pigmenty, snad pro touhu po zářivější a stálejší barvě či pro potřebu nahrazení pigmentů přírodních dovážených. Mezi nimi slavná egyptská modř či olověná běloba. Pro barvíře látek byly však tyto minerální pigmenty, ať umělé či přírodní, nevhodné, nebyly rozpustné ve vodě, takže nemohly obarvit vlákna tkaniny. Lidé však ze zkušenosti věděli, že z částí některých rostlin mohou připravit rozpustná barviva. Nejproslulejšími a nejvzácnějšími z nich se pro svou výraznou a stálou barvu staly purpur, indigo a šafrán, nejen ve starověkém světě, ale i dlouho potom.
Černá barva je z hlediska fyziky nasycena světlem, kterého vstřebává víc než kterákoli jiná barva. Čerň, i ta nejsytější, není nikdy zcela černá,…, je barevná a její barevnost odvisí od suroviny, z níž je vyrobena, ať už jako malířská barva či barvivo … (J.Baleka)
Černá barviva z nejrůznějších zdrojů byla užívána od pravěku a tytéž zdroje většinou využívali i starověcí a antičtí umělci. Šedavě hnědý odstín měla čerň označovaná v recepturách jako „tryginon“. Připravovali ji už athénští malíři Polygnótos a Mikón spálením usušených vinných kvasnic a jejich následným rozetíráním s klihem. Sytě černá byla barva připravená ze sazí. V antice byly získávány například spalováním oleje v kahanu či smoly v pícce, ze které byl kouř veden vývody do komory s uhlazenou mramorovou štukovou omítkou, na níž se usazovaly saze. Saze pak byly sesbírány ze stropního oblouku a používány po smíchání s klovatinou jako písařská čerň či s klihem pro malbu na stěny. Sazemi se často vylepšovala sytost černě, vyráběly se z nich nejlepší inkousty a tuše používané Číňany, Indy, Peršany i Egypťany. Modravý odstín měla révová čerň, kterou bylo možné získat pomalou karbonizací révového dřeva (ovšem bylo možné použití i jiného smolného dříví či ovocných pecek), které bylo po spálení hozeno do vody a promýváním se odstraňovaly nežádoucí anorganické složky. Černé barvivo připravované rozetřením galenitu či sulfidu antimonitého v tuku používali Egypťané jako líčidlo „meschemet“ (již od konce předdynastického období 2500 př.n.l.). Nesloužilo však jen k okrase, galenit má desinfekční účinek, odpuzuje mouchy a chrání oči před oslněním, líčidlo bylo předepisováno i lékaři na léčeční očních chorob a do obinadel na „změkčení cév“. 1)
Dvě modře, dva barevné minerály používané od starověku. Z tmavomodrého nerostu byly kolem roku 5500 př.n.l. zhotoveny figurky nalezené ve „velké jámě mrtvých“ sumerského města Ur, šperky i pečetní prsten královny Šubad či mozaika na skříňce nazývané Standarta z Ur (kolem roku 2700 př.n.l.). Sumerové jej nazývali „zagin“. Tentýž modrý kámen byl Egypťany nazývaný „chesbet“. Ve vlasech žen byl obdivovaným, vzácným a překrásným šperkem, Egypťanky si nasazovaly oční víčka v jeho barvě, jeho modří byly psány některé hieroglyfy, posmrtná maska Tutanchamona a další klenoty nalezené v hrobech Údolí králů jsou vyrobené z chesbetu. Babyloňané a Asyřané pro něj měli název „uknu“. Theofrastem a Pliniem byl nazývaný „caerulum scyticum“, Platonem „sapheiros kyane“. To vše jsou názvy pro drahocenný lapis lazuli, lazurit, ultramarín. Těžil se na území dnešního Afghánistánu, země při řece Amu-Darji za Středozemním mořem. Odtud jeho další označení „ultra/marinum“ či „azurium trans/marinum“. Pro svou vysokou cenu byl často padělaný či nastavovaný. Již Plinius Starší popisuje zkoušku pravosti ohněm, přimíšený azurit se při ní rozkládá na černý oxid mědi a přimíšené indigo uniká v podobě modravého až fialového dýmu.
Zpracování vytěženého nerostu bylo nesmírně složité a pracné. Tradiční postup byl prováděn prakticky beze změny až do objevu umělého ultramarínu v 19. století, ve svém díle ho podrobně popisuje Cennini: Napřed vezmi lapis lazuli. … Tluc jej v přikrytém bronzovém moždíři, aby se ti nevyprašoval ven, pak si ho nandej na porfyrový kámen a tři jej za sucha. Pak měj síto kryté, jako mívají materialisté na prosívání drog. A prosij tuto drť a tluc znova podle potřeby. Pamatuj, že čím to utřeš jemněji, tím jemnější bude modř. Rozemletý minerál byl hněten do konzistence těsta se směsí roztaveného vosku, pryskyřice a oleje, Cennini radí pracovat na tomto těstě po tři dny a tři noci. K těstu se pak přidal zředěný roztok potaše, připravený louhováním dřevěného popela ve vodě, a vše se znovu hnětlo až byl louh dokonale modrý. Po několik dní byly tímto způsobem extrahovány modré částice. Usazovaly se na dně nádoby, zatímco většina nebarevného krystalického materiálu a dalších nečistot zůstala v těstovité hmotě. Sedlina byla sušena na prach. Jak je vidět, zpracování bylo dosti zdlouhavé a i to se projevilo na ceně barvy. Cennini návod ukončuje radou: A nech si to pro sebe, protože to je vzácná znalost, umět to pořádně vyrobiti. Věz, že je to spíše umění pěkných mladic nežli mužů; neboť ony se neustále zdržují doma a mají na to něžnější ručky. Ale starých se střez.
Narozdíl od ultramarínu byl azurit pro malíře cenově mnohem dostupnější. Těžil se totiž i v Evropě - v Německu, Španělsku, na Sicílii a na Kypru - a k jeho zpracování stačilo mletí a plavení. Nejdůležitějším modrým pigmentem byl na dálném východě a v evropském středověkém a renesančním malířství. Používal se v secco technikách fresky (malba na suchou omítku). Při malbě do mokré omítky nemohl sloužit jako modré barvivo, hydratací se mění na zelený malachit, v mírně zásaditém prostředí omítky může delším působením vlhkosti dojít i k proměně modrého azuritu na oxid měďnatý, na obraze se objeví černé skvrny.
Ultramarín je hlinitokřemičitan sodný obsahující sulfidicky vázanou síru. Jeho přibližné složení je: Na8-10(Al6Si6O24)S2-4. Chemické složení azuritu je Cu3[(OH)(CO3)2].
Nejdéle používanými žlutými pigmenty jsou rozličné žluté okry a hlinky. Nejsou příliš syté a stálé na světle. Ve starověku byla žádána žluť jasná a sytá. Žlutý krystalický nerost poskytující krásnou žluť se začal používat v antice. Byl to jedovatý sulfid arsenitý, jejž Řekové nazývali „arsenikon“, Římský Plinius St. ho pojmenoval „auripigmentum“, v rukopisných receptářích z Luccy se objevuje pod názvem „opperment“. Jak připomíná název auripigment, byl to zlatavý pigment, z barevné plochy vždy vystupovaly krystalky nerostu vyvolávající třpyt. Byl používán v nástěnných malbách ve střední Asii a Číně v prvních stoletích našeho letopočtu, středověkých perských a byzantských iluminovaných rukopisech a v Evropě ho malíři užívali na deskových malbách až do 14. století.
Žluť byla připravována i uměle. Tavením směsi sloučenin olova a antimonu v přítomnosti dalších sloučenin (chloridu sodného, dusičnanu draselného či kamence) se získával již v 18. dynastii v Egyptě žlutý pigment (diantimoničnan olovnatý). Nalezen byl na vzorcích skla, používal se v Mezopotámii, Asýrii i Babylonii - zde jako součást žlutých keramických glazur. Pod názvem neapolská žluť jej evropští malíři začali používat až v 16. století.
V polovině 17. století se na evropský trh dostalo zvláštní žluté barvivo: indická žluť. V Indii byla známá již v 15. století; byla sem zavedena pravděpodobně z Persie. Tato nejedovatá žluť se vyráběla z moče nemocných krav, která obsahuje žlutou kyselinu euxanthovou. Moč byla odpařena do sucha, z produktu se uhnětly koule, usušily a v tomto stavu prodávaly. Pigment byl čištěn převedením na prášek a promýváním horskou vodou tak, aby došlo k oddělení žlutých a zelených částic, ze žlutých částic byly posléze tvarovány tablety. Chorobné změny u krav byly však vyvolávány zkrmováním manganových listů. Způsob výroby nic netušící Evropané zjistili až mnohem později a v roce 1921 byla výroba pravé indické žlutě zakázána.
Zářivý tmavomodrý pigment byl vyráběný v Egyptě již ve 3. tisíciletí př.n.l., je proto považován za první uměle vyrobený pigment starověku. V Egyptě byla modř vyráběna a používána až do 4. stol.n.l., se zánikem Římské říše byla její výroba zapomenuta. V 19. století se však chemici pokusili o rekonstrukci procesu, kterým mohla být před několika tisíciletími egyptská modř získávána. Chemické složení modři je CaCuSi4O10, stejné složení má i vzácný minerál kuprorivait nalezený v lávových polích Vesuvu. Tento nález vedl k myšlence, že při výrobě je podstatné tepelné zpracování složek. Jako zdroj mědi mohl být ve starém Egyptě použit malachit (Cu2[(OH)2CO3]) či azurit (Cu3[(OH)(CO3)2]), vápník lze nalézt ve vápenci (CaCO3), další přísadou mohl být lehce dostupný křemenný písek (SiO2). Ke snížení bodu tání těchto složek sloužil přídavek fluxů, nejspíše potaše (K2CO3 získávaný z popela rostlin) nebo natronu (Na2CO3, vyskytuje se ve vyschlých solných jezerech). Aby byl výsledný pigment modrý, je nutné zahřívat směs v oxidujícím prostředí, jinak dojde k redukci měďnatých kationtů na měďné za vzniku červenohnědého produktu. Zahřívá se na teplotu 870 - 950°C, teplota však nesmí přestoupit 1000, podle jiných autorů 1050°C. V takto úzkém rozmezí teplot musí být pigment vypalován po dobu 27 hodin, jinak zůstane část směsi nezreagována. Další podmínkou úspěšné výroby je dodržení přesného hmotnostního poměru složek, při nadbytku některé ze složek vznikají produkty zelené či červenohnědé barvy. Jak je patrné, náročná příprava egyptské modři vyžadovala zkušenost a svědčí o obrovské technické vyspělosti egyptských řemeslníků. Ne vždy však byl připraven tmavomodrý pigment, existovalo více odstínů někdy připravovaných záměrně, jindy náhodou, když se nepodařilo připravit tmavomodrý odstín.
V mezopotámském Ninive byla nalezena egyptská modř v odstínu bleděmodrém. Prakticky totožný pigment vědci získali při dvoustupňovém vypalování výchozí směsi. První bylo žíhání na 1000°C po dobu 27 hodin, ochlazený produkt se rozemlel, prosel sítem, prášek se navlhčil vodou a slisoval do hrudek. Hrudky se znovu vypalovaly, tentokrát při teplotě 850 - 1000°C po dobu 1,5 hodiny.
Výroba egyptské modři skrývá ještě mnohá tajemství - viz 2). V památkách z mladší doby (asi od 1580 př.n.l.) se v modři začíná objevovat příměs cínu, ačkoliv na území Egypta nejsou známa žádná ložiska měděné rudy obsahující jako příměs cín. Vitruvius popisuje postup přípravy nebeské modři objevený v Alexandrii. Je prakticky shodný s postupem, jaký použili chemici při přípravě bleděmodrého odstínu, příprava však probíhá pouze s jedním vypalováním a Vitruvius neuvádí jako jednu z výchozích látek vápenec. Je možné, že existovalo více variant výroby egyptské modři, postup starověkých řemeslníků zůstává nadále předmětem dohadů.
Pigment podobný egyptské modři byl používán v dynastii Han (208 př.n.l. - 220 n.l.) k barvení keramiky, kovů a k přípravě malých osmibokých broušených tyčinek. Jde o směs modrých a fialových křemičitanů, připravovanou možná tavením chloridu barnatého, uhličitanu měďnatého a křemenného písku s příměsí natronu jako tavidla (směs uhličitanu, síranu a chloridu sodného). Modrou složku pigmentu tvoří sloučenina analogická egyptské modři (BaCuSi4O10) fialová složka je BaCuSi2O6. V pigmentu se nachází i nebarevné částice obsahující baryum, křemík a olovo, které se do pigmentu dostalo zřejmě z příměsí minerálů použitých při výrobě.
Minerál cinabarit (HgS) poskytuje pigment zvaný rumělka, cinobr či vermilion, jeden z nejdražších pigmentů. Při těžbě se pod železným náčiním objevovala kovová rtuť, kterou dělníci sbírali, neb se hodila k použití např. při zlacení.V pozdním středověku byla rumělka připravována i uměle mísením rtuti s roztavenou sírou a následnou sublimací černého amorfního HgS. Vynikala vysokou kryvostí, zářivostí a sytostí barvy, ale též cenou, což podněcovalo k jejímu falšování a nastavování vápnem, miniem (mnohem levnější pigment Pb3O4) či tlučenou cihlou. Jestliže chtěl někdo zajistit koupi nefalšované rumělky, musel kupovat cinobr kusový anebo vzít kus železného plechu, na něj nasypat rumělku a plech dát nad oheň. Až barva žárem zčerná, plech odstavit z ohně a pozorovat, zda se rumělce po vystydnutí navrátí původní barva. Jestliže zůstane černá, je falšována příměsí vápna. Tak radí Vitruvius. Než mohl být nerost použit jako pigment, bylo třeba jej dlouze mlít a máčet: A ten kámen roztírej s čistou vodou, jak nejvíc můžeš. A kdybys jej třel každodenně třeba dvacet roků, vždy by byl lepší a dokonalejší. (Cennini)
Rumělka nebyla jen jasně červeným pigmentem. Stala se symbolem krve a života, již v prehistorické Číně byla lidská těla často barvena při pohřbech červeně rumělkou či dostupnějším hematitem (a dalšími železitými hlinkami), aby byl navrácen mrtvému živý vzhled. Velké množství rozdrceného červeného pigmentu bylo rozsypáno i kolem těla pohřbeného člověka. Je možné, že právě pro tuto symboliku byla v čínské alchymii rumělka jednou z výchozích surovin při přípravě elixíru nesmrtelnosti.
Jako zelený pigment byly nejprve využívané zelené okry s krásným názvem země zelená a také malachit (Cu2[(OH)2CO3]) chemicky velmi podobný azuritu. Zelený malachit hrubě namletý poskytoval tmavou zeleň, jemný byl světle zelený. Ve starém Egyptě smíchaný s vaječným bílkem, pryskyřicí akácie a fíkovým mlékem tvořil líčidlo „vadžu“. Od antických dob byla zeleň vyráběna i uměle: měděné desky byly polévány vinnou trestí, močí a octem. Měděnka se seškrabala, usušila a uhnětla do kuliček, které se prodávaly. Zelená barva se často získávala i mísením žluté a modré. Ve staré Indii se k získání zelené látky používalo dvojí barvení: první indigem a druhé barvivem z kurkumy. Vitruvius popisuje přípravu „barvené horské zeleně“ barvením nebeské modři bylinou zvanou rezeda. Cennini již popisuje vícero kombinací, mísit se dle jeho návodu dá ultramarin a auripigment, azurit a neapolská žluť, auripigment s indigem.
Jedinou obecně rozšířenou bělobou byla - až do počátku 19. století - běloba olovnatá. Spíše než z přírodního minerálu hydroceruzitu se ale získávala jednoduchou reakcí olova s octem a oxidem uhličitým. Tato výroba byla známa již ve 4. století př.n.l. Do hliněných nádob byly vloženy plátky olova a na dno nalita kyselina octová. Nádoby se stavěly do koňského hnoje. Vlivem tepla docházelo k odpařování kyseliny octové a za spolupůsobení kyslíku ze vzduchu se tvořil zásaditý octan olovnatý. Dalším působením oxidu uhličitého se na povrchu olověných plátků tvořil „bílý květ“ (PbCO3). Příprava trvala 6 - 12 týdnů, produkt ve formě vloček se poté seškrábal z olověného plechu a po plavení, sušení a prosévání byl použit na výrobu olovnaté běloby.
V rozličných formách se od nejstarších dob v umění používal uhličitan vápenatý. Vyskytuje se v přírodě v horninách (křída, vápence, mramor), je hlavní složkou schránek měkkýšů. V 15. století se v Evropě připravoval uměle. Říkalo se mu svatojánská běloba a Cennini o její přípravě píše: Vezmi vápno nedovyhašené (Ca(OH)2), pěkné běloučké; dej je práškovité do kbelíka na osm dní, vyměňuje denně vodu za čistou a míchaje dobře vápnem i vodou, abys vymýtil jakoukoli mastnost. Pak z toho nadělej malé bochánky: pak je vystav na střechu na slunce (působením oxidu uhličitého dochází ke vzniku uhličitanu vápenatého). A čím tyto bochánky jsou starší, tím běl bude lepší. … A bez ní nemůžeš dělati nic, na př. nemůžeš dělati pleťovou barvu ani směsi s jinými barvami, s nimiž se pracuje na zdi, to jest in fresco. Bílé hlinky a sádra se používaly spíše jako plniva barev či jako podkladový materiál.
Podle staré pověsti rozkousal pes na mořském břehu mušle, až si zbarvil do červena tlamu. Fénická pastýřka, která to spatřila, zkusila do tohoto barviva namočit kus látky, zbarvil se stejně jako tlama psa. Tajemství purpuru bylo objeveno a Féničané na výrobě a obchodu s tímto barvivem bohatli. A skutečně - již kolem roku 1100 př.n.l. vzkvétala výroba purpuru ve fénickém přístavu Tyros. Podle novějších nálezů se ale purpurem barvilo již v roce 1400 př.n.l. v antické Sareptě. Purpur byl barvou používanou ke zdůraznění důstojnosti a významu, barvou, kterou si přivlastnili vládcové. Zdrojem barviva byla tekutina vytékající ze žlázy mořského plže ostranky jaderské (Murex bradaris). Dle Plinia St. byla zahřívána po deset dní ve velkých kovových (snad cínových) kádích, k extraktu se přidávala sůl. Výsledný odstín bylo možné měnit přídavkem moče. Na jediný gram barviva bylo zapotřebí 12000 živočichů! Vědci, kteří se pokusili o rekonstrukci výroby podle Pliniova návodu, zjistili, že proces probíhá úspěšně za použití potaše při pH přibližně 12. (Nejlepší bylo použití jednomolárního hydroxidu sodného a dosažení pH 14, to ale nebylo v možnostech starověkých řemeslníků). Plinius se však o přídavku nějaké alkálie nezmiňuje. Zatajili snad před ním výrobci něco? Není to vyloučené, vždyť barvíři pracovní postupy udržovali v tajnosti, každopádně není jasné, zda zrekonstuovaný postup byl totožný s postupem starověkých řemeslníků 3).
Výroba purpuru začíná mizet se zánikem Římské říše, tajemství výroby se definitivně ztrácí v 15. století. K jeho znovuobjevení však došlo, jak se dozvídáme z článku Williama Cola, který vyšel v odborném časopise Britské královské společnosti roku 1685. Pan Cole pátral po muži, který v Irsku údajně barvil látky jemnou šarlatovou barvou. Podařilo se mu zjistit pracovní postup, který dále popisuje. Látky se nořily do připravené kapaliny a po vytažení byly usušeny na slunci. Vlivem světla měnily svou barvu od žlutavé přes tmavozelenou, zelenomodrou, modrou a červenou až na tmavorudou. Zajímavé je, že antický purpur je vlastně bromderivát indiga, jak roku 1908 prokázal německý chemik Paul Friedlander.
I jiná barviva získávaná zpracováním organického materiálu byla v minulosti velmi rozšířená. Sloužila především k barvení látek (zpočátku pouze pro náboženské obřady a slavnostní příležitosti), kresbě knižních iluminací či výrobě barevných inkoustů. Malíři barvili rostlinnými barvivy plachetky, z nichž těsně před malbou barvivo zase vypírali. K utvoření představy, jakým způsobem se barvivo z rostlin získávalo, může sloužit popis získání modře z chrpy, který se nachází ve středověkém receptáři uchovávaném v Leidenské universitní knihovně. Dvanáct hrstí chrpy se má sbírat v prvních osmi dnech po letnicích po ránu do poledne. Okvětní lístky se musí otrhat do čisté nádobky a roztloukat na kaši. Kaše se vloží do čistého hadříku a promačká skrz něj do „soli“. „Sůl“ se v barvě rychle rozpustí. Hadříčky z řádně vypraného plátna se pak nastrkají do barvy tak, aby vsákly všechnu barvu, a nakonec se rozvěsí na větru (nikoliv na slunce, neboť slunce vytáhne barvu) a nechají se vyschnout. Dalšího dne se opakuje postup začínající trháním květů, do roztoku se však nakonec přidá kamenec a arabská guma a barví se jím předchozí zbarvené hadříčky. Usušené plachetky se skladují zabalené v papíru tak, aby se k nim nedostala vlhkost.
Žluté barvivo poskytovala světlice barvířská (Carthamus tinctorius), nazývaná někdy lidově saflor. Používala se ve starověkém Egyptě k barvení látek, ze semen se lisoval olej. V Evropě se pro žluté barvivo pěstovala reseda barvířská (Reseda luteola), kručinka barvířská (Genista tinctoria) či jalovec obecný (Juniperus communis), z Afriky a Asie byla známa hena pravá (Lawsonia innermis). Nade všemi žlutými barvivy však stál šafrán (Crocus sativus) využívaný i jako koření a droga. Rostlina pochází zřejmě z Persie, odkud se rozšířila do Indie, Afghánistánu, Číny, Egypta a Řecka. Barvivo se získává z blizen květiny, která se musí sbírat ručně; každý květ má jen tři blizny. A k získání tři čtvrti kilogramu šafránu je zapotřebí 10.000 květů. Barvicí síla šafránu je však neuvěřitelná, ještě při poměru 1:200000 je zbarvení patrné.
Mezi nejstarší červená rostlinná barviva patří alizarin. Nachází se v kořenech a oddenku některých mořenovitých rostlin (Rubiceae). Používali jej už Peršané, kteří zakládali plantáže těchto rostlin, a také Egypťané, Řekové a Římani. Aby alizarin dobře přilnul k vláknům, bylo zapotřebí použít mořidel - solí různých kovů, které s alizarinem vytváří barevné komplexy. Barva látek pak mohla být různá podle použitého iontu kovu od fialové (cín), fialovočervené (železo), růžové (hliník) po nachovou (vápník). V Indii se již od starověku používalo rostlinné barvivo získávané z červené pryskyřičné šťávy plodů palmy rotanu dračího (Calmus draco), které získalo název dračí krev.
Na kaktusovité rostlině nopál (Opuntia) žijí samičky červce nopálového. Živí se šťávou dužnatých článků stonku, která je v jejich těle přeměněna na červené karmínové barvivo nazývané košenila. Toto barvivo bylo využíváno již v období staré paracaské kultury v Peru (asi 1000 př.n.l.), později v celé střední Americe. Do Evropy se dostalo až s dobytím Mexika roku 1512. Před tím, než Evropané poznali americkou košenilu, připravovalo se v Evropě podobné barvivo ze samiček červce klenutce (Coccus ilici). Toto karmínové barvivo se nazývá kermes, ve starověkém Řecku a Římě bylo známé pod názvy bobule (Theofrastus) či zrnka (Plinius St.), říkalo se mu i krev sv. Jana. Podívejme se na středověký způsob přípravy: kermesový hmyz byl usušen a rozdrcen na co nejjemnější prášek. Přidán byl nasycený louh z dubového popele a vše bylo rozmělněno na jakousi kapalinu. Ta byla přefiltrována a do zahřátého roztoku se přidal kamenec. Vzniklá barevná sraženina se ihned oddělila a usušila.
Modrou barvu bylo možné získat z květů chrp (Centaurea cyanus), plodů borůvek (Vaccinium myrtillus) či černého bezu (Sambucus nigra), kůry jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior). Sytě modře barvilo látky indigo, o něm pojednává následující kapitola.
První zmínky o používání indiga pocházejí z Číny z doby vlády císaře Huang-Ti-Na (v letech 2697 - 2597 př.n.l.). Indigo srážené na bílém jílovitém minerálu používali od 4. století n.l. také Mayové na nástěnných malbách či keramice. V Indii se získávalo z listů různých zástupců Indigofera. Indigovník barvířský (Indigofera tinctoria) je keř dorůstající výšky jednoho až dvou metrů, kvetoucí nažloutle, bíle a růžově, ničím tedy nepřipomíná modrou barvu. Záhadou proto dodnes zůstává, jakým způsobem barvíři dospěli k postupu, kterým mohli syté modré barvivo z listů získat. A postup to nebyl právě jednoduchý. Listy indigovníku byly ponechány kvasit ve vodních jámách. Listy obsahují indikan, glukosid prekursoru indiga, který se při „kvašení“ hydrolyticky štěpí. Vzniká glukosa a bezbarvý prekursor indiga: indoxyl. Následovalo vypuštění do níže položených jímek, kde byla voda holemi čeřena a tím okysličena, oxidací byl indoxyl převeden na modré nerozpustné indigo, které se sráželo do vloček a klesalo ke dnu nádrže. Sediment byl sebrán, čištěn a slisován do destiček či hrudek, které se vyvážely či přepravovaly po Indii k barvířům. Při barvení tkaniny se muselo modré indigo převést zpět do své bezbarvé rozpustné formy, aby prostoupilo vlákny a nasytilo je barvivem. Po vytažení z barvicí lázně byla látka nažloutlá, avšak oxidací se barva zvolna měnila na modrou. Podstatou tohoto procesu je reakce dvou molekul indoxylu, které oxidací poskytují indigo. V Indii byli barvíři indigem většinou zástupci nejnižších kast, vykázaní na okraj města po proudu řeky, aby svou prací neznečišťovali město.
V Evropě bylo indigo známé už v mladší době kamenné, první písemnou zmínku nacházíme v Caesarových Zápiscích o válce galské. Barvivo se ale získávalo z jiné rostliny, ze žlutě kvetoucího borytu barvířského (Isatis tinctoria). Postup získávání barviva z listů borytu byl podobný jako v Indii, avšak poněkud zdlouhavější. Řemeslníci nechávali zakoupené slisované koule listů borytu dva roky kvasit, přičemž je skrápěli močí a roztokem potaše. Barvíři poté zkvašený boryt zahřívali po tři dny s močí a potaší a do této lázně namáčeli barvené látky. A byli na tom stejně jako barvíři z Indie - usidlovaní za město, neb kádě s barvicí lázní, jakož i ruce barvířů páchly zahnívající močí. V Praze jim byl určen od středu města vzdálený Barvířský - dnešní Slovanský – ostrov.
Hedvábná stezka sloužila i k dovozu indického indiga do Evropy. Za nejlepší bylo považováno indigo z východní Indie, západoindické indigo bylo méně jemné a na evropských trzích byla pečlivě ověřována jeho pravost a čistota. Muselo být původně slisováno, muselo se snadno vznítit a plavat na vodě, jeho lom musel být lesklý. Splnilo-li tyto požadavky, bylo bez přísad a bez nastavujících příměsí 4). V antice bylo indigo dosažitelné v lékárnách (řec. apotheke, zásobárna), kde lékaři skladovali suroviny pro léky, jež sami připravovali. K dostání bylo indigo i v kořenářstvích. Indická modř byla při nedostatku nahrazována právě barvivem z borytu, kterým byla obarvena jemná křída. Ve středověku se používalo dovážené indigo současně s barvivem vyráběným z domácího borytu. Tato výroba byla v západní Evropě podporovaná, franský král Karel I. začal na svých dvorcích pěstovat boryt a nařídil i nosit modře zabarvené pracovní oblečení s cílem zamezit obchodu s indigem a podpořit domácí hospodářství. V 16. století však Portugalsko a Holandsko začalo dovážet do Evropy indigo ve velkém množství a levně po moři. Indické indigo bylo levnější také proto, že indigovník obsahuje více prekursoru indikanu. Domácí pěstitelé borytu byli sice chráněni, dovážené indigo bylo označeno za ďábelské a rozežírající textilie, v Norimberku zase barvíři každoročně skládali přísahu, že nepoužijí indigo, anglická královna Alžběta I. dala všechny dovezené zásoby indiga zničit 5), levné a kvalitní indické indigo se přesto na trhu prosadilo. Po roce 1800 byla vysvětlena podstata výroby indiga a na přelomu 20. století zahájena výroba syntetického indiga. To znamenalo konec holandské společnosti dovážející indigo.