Alkaloidy čeledi Solanaceae v magii, medicíně a travičství

Helena Handrková

Úvod

Čeleď Solanaceae (Lilkovité) zahrnuje přes 3 000 druhů a řadí se tak k největším čeledím v rostlinné říši. Vyskytují se s výjimkou Antarktidy na všech světadílech a z ekologického i morfologického hlediska se jedná o neobyčejně pestrou čeleď. Mnoho z těchto druhů je úzce spřaženo s mytologií a opředeno pověstmi, nalezneme zde léčivé a jedovaté rostliny.

V této práci se věnuji historii a současnosti těch druhů, které prosluly svými halucinogenními vlastnostmi. Pozornost jsem věnovala více druhům evropským, o nichž je také dostupných více informací. Vzhledem k rozsahu práce jsem se omezila jen na druhy s halucinogenními alkaloidy, nezabývám se zde ostatními zástupci čeledi.

Tropanové alkaloidy a jejich působení

Jako alkaloidy se označují organické dusíkaté báze či jejich soli, jedná se o produkty sekundárního metabolismu rostlin a obvykle mají výrazné farmakologické účinky.

Pro čeleď Solanaceae (Lilkovité) jsou charakteristické tropanové alkaloidy, které jsou odvozené od pyrolidinového derivátu tropanu.

Tropanové alkaloidy obecně u člověka vyvolají touhou a snahou po rychlém a neomezeném pohybu a vznikem různých smyslových halucinací. Mnohé mají povahu létání, divoké jízdy a otáčení. Za halucinogenní účinky je odpovědný především skopolamin (atropin a hyoscyamin v tomto případě hrají druhořadou úlohu) a proto se od běžných přírodních halucinogenů liší; tropanové alkaloidy jsou vysoce toxické. Projevují v přechodu mezi vědomím a spánkem a člověk si z průběhu silnější intoxikace většinou moc nepamatuje. Intoxikovaný přestává rozlišovat mezi skutečností a fantazií a následně upadá do hlubokého spánku, podobného alkoholickému deliriu.

Atropin silně dráždí CNS (centrální nervovou soustavu), vyvolává silné vzrušení a přechodně také psychické změny. Působí také jako parasympatolytikum: tlumí sekreci žláz (suchost kůže a v ústech), navozuje relaxaci hladkého svalstva, tachykardii (zrychlení srdeční činnosti) a mydriázu (rozšíření zorniček). V menších dávkách způsobuje výřečnost a podporuje sklony k nemotivovanému smíchu či pláči, dále zvyšuje atropin touhu po pohybu, působí zrakové, sluchové i čichové halucinace. Často se dostavuje tendence intoxikovaného k agresi.

Docela výstižnou se jeví následující charakteristika projevů otravy: „divoký jako zajíc, slepý jako krtek, suchý jako troud, červený jako řepa a vzteklý jako pes“. Dávka nad 50 mg atropinu u dospělého člověka většinou končí kómatem a zástavou dechu. Někteří jsou však mnohem citlivější, kritické stavy se mohou objevit již po 1 mg.

Skopolamin má podobné spektrum účinku jako atropinu, avšak asi pětkrát nižší toxickou dávku. Výrazně ohrožuje dýchací centrum, méně pak srdce, silně rozšiřuje zorničky. Excitační stadium je jen velmi krátké a záhy se dostavuje ochromení CNS, provázené rozšířením zorniček a suchostí v ústech. Někdo reaguje již na nepatrné množství značnou psychickou tupostí či spánkem, jiný jeví značnou pohotovost a sdílnost. Chronická otrava skopolaminem se projevuje nechutenstvím, slabostí a hubnutím.

Prudká otrava skopolaminem se velmi podobá otravě atropinem. Zajímavým stadiem otravy skopolaminem je stav, kdy intoxikovaný reaguje rychle na kladené otázky a to bez jakékoliv kontroly vůlí, tohoto jevu využívali totalitní režimy jako tzv. séra pravdy.

Někteří živočichové (např. králíci, ptáci a plži) jsou narozdíl od lidí značně odolní vůči tropanovým alkaloidům. Mohou bez následků požít větší množství lilkovitých rostlin obsahujících tyto látky, jejich maso se však následně stává jedovatým. Tohoto účinku se také využívalo, zejména ve středověkém travičství.

Čarodějné masti a lektvary

Masti se těšily oblibě ze tří hlavních důvodů: halucinogenní látky se dobře rozpouštěly v tucích a dobře vstřebávaly kůží a ještě lépe sliznicemi (vagina, konečník)-pronikají do krve, aniž by prošly trávicím traktem.

Nejčastěji mast obsahovala rulík, blín, mandragoru (zdroje účinných látek), tuk (jako rozpouštědlo), a dále magické přísady, které masti dodávaly na jedinečnosti.

Tímto mazáním potíraly čarodějnice svá košťata, „na nichž pak cválala cestou necestou“-jak uvádí inkvizice. V záznamech Jordana de Bergamo se např. uvádí:„Lid věří a čarodějnice doznávají, že za některých dní či nocí naolejují hůl a na ní pak cestují na určené místo, nebo se také natírají olejem v podpaží a na dalších místech těla s ochlupením.“ . Podporuje to i vyobrazení čarodějnic sedících na košťatech obkročmo, a zahalených jen chabě. Halucinogenní účinky masti popisuje Porta: „…mají pocit, že jsou uneseny na večírky s hudbou a tancem a že se stýkají s mladými muži, po čemž touží nejvíce. Tak velká je síla jejich představivosti a barvitosti těchto obrazů, že jim zaplní téměř veškerou paměť.“

Z roku 1545 se zachoval velmi podrobný záznam pokusu s čarodějnou mastí, který provedl Anres Laguna, lékař papeže Julia III.

„…nádoba do poloviny zaplněná zelenavým olejem…obsahovala byliny… mezi nimi bolehlav, rulík, blín a mandragoru… natíral jsem jím katovu ženu od hlavy až k patě, abych ji vyléčil z nespavosti. Po namazání spala žena tak tvrdě s očima otevřenáma jako králík (také trochu připomínala vařeného zajíce), že jsem nedokázal přijít na to, jak ji jenom probudit.“

Když se po šestatřiceti hodinách se ženu přece jen podařilo vzbudit, popisovala, že se jí zdály radostné a slastné sny.

Novější popis účinků podobné masti (obsahovala rulík zlomocný, blín černý a rostliny rodu durman, receptura ze 17. stol.) od Will-Ericha Peukarta hovoří o hlubokém spánku, který jim přinesl vidiny „divokých jízd“ a „šílených tanců“.

Podobné složení měl zřejmě i lektvar ze Shakespearovy hry, který dal v Julii vypít její bratr Vavřinec.

Uplatnění vybraných rostlin čeledi Solanaceae:

Mandragora

latinský název: Mandragora officinarum

lidové názvy: Pokřín, Alraum, Alraun, Alrauna, Alraune, Cicmužíček, Čertovská jablíčka, Kořen Satanův, Morion, Mužíček, Mužík, Pokřín lékařský, Psí jablka, Satanovo jablíčko, Strýček, Vejce džinů, Zemská jablka, Zemský mužíček, Zlatá jablíčka lásky, Alraune, Alraunmännchen, Deiwelskersche, Galegenmännlein, Henkerswurz, Irrbeere, Menschenwurzel, Schlafkirsche, Teufelsbeere, Walkurbaum, Wolfsbeere, Zauberwurzel, Love appel, Mandrake, Womandrake, Duda´Im, Antimenion, Ciceron, Planta Semihominis

Mandragora pochází ze středomoří, rozšířena je zvláště v Řecku a na Blízkém východě.

S dalšími druhy se setkáme od Středomoří po Himálaje.

Alkaloidy mandragory odpovídají svým složením i působením alkaloidům ostatních rostlin čeledi lilkovitých. Kořen obsahuje asi 0,4 % tropanových alkaloidů, hlavně hyoscyamin a skopolamin, v menší míře pak atropin (racemát hyoscyaminu), kuskohygrin a mandragorin.

První písemné zmínky o mandragoře nalezneme na Eberském papyru z období okolo roku 1500 př.n.l. Ve starověkém Egyptě používali lékaři alexandrijské školy šťávu mandragory k narkóze, nechali pacientovi u úst houbu, která byla do této šťávy namočená. Další antičtí lékaři používali mandragoru na různé další neduhy, Hippokrates léčil mandragorou hlavně nemoci žlučníku, Plinius využíval její uspávací účinek a doporučoval ji jako lék proti hadímu uštknutí. Avicenna ji doporučoval při bolestech hlavy a jako utišující prostředek, ale také k léčbě padoucnice. Zahuštěnou šťávou se potíraly spáleniny, jizvy, otoky a pohmožděniny, směs s medem a olejem sloužila proti hadímu uštknutí, spolu s ječnou moukou zmírňovala bolesti končetin a svalů.

Při jednom ze svých tažení Hannibal přimíchal mandragoru do vína, které za sebou zanechal pro nepřítele, když předstíral ústup. Když se s vojskem vrátil, bez problémů porazil protivníkovu obluzenou armádu (která byla „v zajetí démonů)“.

V oblasti Palestiny se mandragora používala jako afrodiziakum a ve starém Egyptě symbolizovala lásku.

Její rozvětvený kořen ve tvaru Y připomíná lidskou postavu a tak byla mandragora odedávna spojována se zvyšováním plodnosti. Podle Paracelsova učení o znameních by totiž měla rostlina podobná člověku působit na rozmnožování. Kořen se používal jako afrodisiakum a ochránkyní rostliny byly Hekate, Diana a především Afrodité.

V Bibli v knize Genesis (30:14-16) jsou její zlatožluté plody označovány jako jablíčka lásky a Rachel věřila, že ji vyléčí z neplodnosti. (o 2 tisíciletí později bylo prokázáno, že mandragora skutečně účinkuje proti ženské neplodnosti). Existuje také domněnka, že mandragoru přimíchali Kristovi do octa, který mu podali, když nesl svůj kříž. Rostlina je v Palestině hojně rozšířená a v té době se často podávala odsouzencům, aby dokázali snést bolest.

Také ve středověké Evropě se z mandragory připravovaly ceněné léky.

Její odvar ve víně se např doporučoval jako hypnotikum a operační anestetikum, rostlina sloužila také k léčbě ženské neplodnosti. Kořen mandragory tvořil hlavní složku tzv. nápojů lásky, které měly povzbudit sexuální žádostivost u druhého pohlaví.

Mandragora se možná proslavila více v černé magii a čarodějnictví, jednak svými omamnými účinky, ale především svým zvláštním tvarem kořene. Jeho jedinečná podobnost k lidskému tělu dala základ pověrám, podle nichž mandragora oplývá neobyčejnou mocí nad lidským tělem i myslí. Psychotropní účinky mandragory však nejsou o nic výraznější než u jiných lilkovitých rostlin. Mandragora byla také součástí mastí, kterými se potíraly čarodějnice, nosily se amulety obsahující kořen mandragory a její plody se jedly k vyvolání milostné touhy.

V této době se pěstování mandragory rozšířilo do střední Evropy. Začalo se jí říkat „šibeničník“ nebo „ďáblova panenka“-věřilo se totiž, že vyroste pouze pod šibenicí, v místech, kam dopadla moč nebo semeno odsouzence. Ani sběr mandragory nebyl snadnou záležitostí.Již ve 3.st. př.n.l. sepsal řecký lékárník Theofrastus podmínky sběru. Nejprve bylo třeba třikrát vyrýt mečem kolem rostliny kruh. Při samotném trhání se měl člověk dívat směrem na západ (Plinius starší tuto radu pozměňuje: otočit tvář proti větru, protože rostlina nesnesitelně páchne.). Ve středověku se přidaly další legendy, rostlina prý vydává při svém vytržení ze země křik tak hrozný, že kdo jej uslyšel, zemřel. Mastičkáři proto s oblibou používali ke sběru rostliny psa, který pomocí provazu rostlinu vytrhl, zatímco bylinkář si zacpal uši voskem. Další prameny doporučovaly rostlinu pokropit ženskou močí a menstruační krví. Při nedodržení těchto opatření se mohli rozhněvat démoni mandragory, ostatně i samo trhání kořene mohlo mít za následek posednutí zlými duchy, halucinace, neuhasitelnou žízeň a nesnášenlivost světla… není divu, že tyto rady nebyly brány na lehkou váhu. Botanikové se je odvážili zpochybnit až na začátku 17. století.

Zmínky o mandragoře najdeme i ve Shakespearových hrách a z této doby pochází i báseň neznámého autora:

„Vtom tichem noci letí štěkot psí
bolestný skřek
jak lidský pláč
hlas trubky zní.
A kořen mandragory vzdech vydal poslední.“

Své zalíbení v mandragoře našli i traviči. V době renesance z kořene např. Césare Borgia připravoval jedovatý kvašený nápoj. Protijed k němu se skládal z řady ingrediencí (med, ovesné vločky, máslo, a celá paleta koření a bylinek) a tak většinu postižených čekaly epileptické křeče a smrt.

V Německu se čerstvě vytržený kořen omyl ve víně a zahalil do červeného hedvábí-věřilo se, že pomůže zodpovědět otázky budoucnosti. Také se tvrdilo, že kořen pomůže navrátit utracené peníze zpět (tato pověra se kromě Německa rozšířila i v Rakousku). V Anglii se sušený kořen schovával do kabátu, aby zajistil majiteli prosperitu a ochránil jej od zlých mocí.

Rulík zlomocný

latinský název: Atropa bella-donna

lidové názvy: Rulík, Beladonka, Blázníček, Bláznivá třešnička, Bláznivý lilek, Černé višně, Čertova třešeň, Čertův blázníček, Hadí hrozinky, Hadí třešeň, Jahody čarodějnic, Krasavice, Krásná dáma, Lesní lulok, Lilek bláznivý, Lilík, Lolek, Lulčí, Mandragule, Němnice, Psí třešeň, Psinky, Rozpuka, Šalamom, Šalamoun, Toten, Vlčí jahoda, Vlčí oko, Vlčí třešně, Vraní oko, Zlá jahoda, Zlatá kráska, Tollkirsche, Dollkraut, Hexenbeere, Höllenkraut, Irrbeere, Mörderbeere, Teufelskirsche, Rasewurz, Walkerbaum, Wolfskirsche, Wutbeere, Sleeping Nightshade, Deadly Nightshade, Belle-Dame

Jedná se o původní evropský druh, který se dále rozšířil do západní Asie a severní Afriky.

Latinské druhové jméno Atropa pochází od jména řecké bohyně osudu Atropos, která přestříhává nit života, latinský rodový název bella donna znamená italsky „půvabná paní“. V době renesance si totiž vznešené italské a španělské dámy kapaly do očí odvar z rulíku. V rostlině přítomný alkaloid atropin způsobuje rozšíření zorniček, což se považovalo za znak krásy.

Rostlina obsahuje především tropanové alkaloidy, které jsou typické pro čeleď Solanaceae.

Jejich obsah se liší v různých částech rostliny, kořen obsahuje až 1,5% alkaloidů, list 0,3-1,2% a semena asi 0,8%. Převládá atropin (racemát hyoscyaminu) a hyoscyamin, v poměrně malém množství je dále přítomen i skopolamin a belladonnin.

Už od starověku se jednalo o často používaný jed, předností byla dostupnost rostliny, vysoký obsah účinné složky a snadné dávkování. Stačilo přidat do jídla či nápoje několik bobulek a podat je „nepohodlné“ osobě. Někdy bylo zapotřebí rafinovanější lsti, např. císaře Augusta otrávila jeho žena Livia tak, že vstříkla jed do fíků na jeho osobním stromě.

První písemné zmínky o rulíku pochází od Theofrasta (4.-3. stol.př.n.l.), a to pod jménem „mandragoras“ (nezaměňovat s příbuznou mandragorou, jednalo se skutečně o rulík).

Rulík se také přimíchával do vína při bakchanáliích a jeho pití navozovalo halucinace a zvláštní duševní stavy.

Ve středověku byl v Evropě rulík považován za rostlinu stvořenou a opatrovanou samotným ďáblem a byl důležitou složkou čarodějných mastí a tzv. nápojů lásky. Ještě více než ve starověku jej používali také traviči. Ve válce Skotska proti norskému králi Svenu Canutovi v roce 1035 poslali Skotové pod vedením Duncana I. seveřanům do tábora potraviny otrávené touto drogou, čímž svého nepřítele zničili.

I u nás spojovaly četné lidové pověry rulík a jeho jedovaté vlastnosti přímo s ďáblem.V noci při čarodějnickém sabatu se prý tato rostlina proměnila v krásnou ženu, sličnou, ale hrozivou na pohled.

Také v současnosti je rulík zneužíván pro své halucinogenní účinky. Jeho používání je rozšířeno hlavně v USA a Indii.

Durman

evropské, asijské a africké druhy

latinské názvy: Datura metel, D. fastuosa, D. ferox

lidové názvy: Dutra, Dr.Man, Bodlákové jablko, Bodlavé jablko, Bodlavý ježek, Brantovní zelina, Bugačka, Bujačina, Bujačník, Čertí hlava, Čertova okurka, Ďábelské (ďáblovo) jablko, Datura, Durata, Jablko chlupaté (ježkovo, panenské, svinské, trnové, vlčí),Jamestownské býlí, Ježkova hlava, Ježkova palice, Ježlák, Královo zelé, Kravák, Lilek potřeštěný (ztřeštěný), Máslové semeno, Mášlák, Palička, Panenská okurka, Purgácie, Stramonium, Tatura, Vlčí bodláčí, Vlčí hvozd, Vojenský mák, Weisser Stechapfel, Gemeiner Stechapfel, Rauapfel, Stachelnuss, Teufelsapfel, Zigeunerapfel, Zombiegurke, Devil´s trumpet.

Latinský název Datura je zkomoleninou perského „datora“ (nebo také „tatora“).

Většina evropských druhů durmanu byla zavlečena z Ameriky, ale původ není zcela jasný, neboť užívání bylo rozšířeno jak na Starém tak i na Novém kontinentu. Rostlina obsahuje v listech a semenech až 0,7% alkaloidů tropanové řady, a to L-hyosyamin, atropin a skopolamin.

Rostliny rodu durman mají díky halucinogennímu, ale i léčivému účinku dlouhou tradici využívání jak na Starém, tak i na Novém kontinentě.

O durmanu patrně mluví i zmínka z válečného tažení Marka Antonia do Malé Asie r.36, vojáci museli jíst neznámé plodiny (mezi jinými byl i durman) a řada z nich přitom „přišla o rozum a nakonec i o život“.

V nejstarších pramenech psaných sanskrtem najdeme pojmenování tohoto rodu „dustura“ . Patrně se jedná o druh durman metelový, používal se při léčení duševních nemocí. Lékař Avicenna (11.století) uvádí název „datora“ a také „jouzmathal“ (metelový ořech). Druhy Datora metel a D. fastuosa se používaly k léčbě řady nemocí (včetně horečnatých onemocnění,duševních poruch,srdečních chorob a zápalu plic, nádorů, zánětů prsů, kožních nemocí a průjmů), avšak s kontroverzními výsledky. Ve spojení s vínem tyto byliny poskytovaly účinné anestetikum. Semena durmanu se kouřila společně s konopím-spíše pro potěšení, než kvůli halucinogenním účinkům.

V Indii se durman připodobňoval k chomáčům Šivových vlasů a rostlina se pokládala za účinné afrodiziakum. Tvrdilo se, že „zbavuje ženy studu“ a „otvírá tajné komnaty“-semena durmanu se proto někdy přidávala do jídel a nápojů. Hindské prostitutky v 16.století podávaly nápoje obsahující durman svým klientům, aby omezily poptávku po svých službách.

Využíval se však i ve Střední Asii, Indii, Pákistánu a Afghánistánu, kde byl cenným lékem např. při poruchách erekce. V těchto oblastech se rozemletý prášek ze semen ještě nyní přidává do vína a lihových nápojů i cigaret nebo marihuany.

V záznamech čínského lékaře Li Š´čena (16. stol.) se setkáme s durmanem metelovým. Květy a semena durmanu doporučoval používat vnitřně při nachlazení, nervových potížích, ale spolu s konopím a vínem také jako anestetikum při drobných chirurgických zákrocích.

Objev této rostliny pro Evropský kontinent se přisuzuje Franciscio Hernandezovi, který byl osobním lékařem španělského krále Filipa II. V 80. letech 16. století ji nalezl na mexické vysočině a roku 1577 jej osobně přivezl do Španělska, odkud se rozšířil především pěstováním v zahradách. Později durman v Evropě zdomácněl a začal se používat společně s mandragorou, blínem, rulíkem a dalšími bylinami k přípravě kouzelných lektvarů a mastí a nápojů lásky.

V Africe je rozšířen D. ferox, který je podobný durmanu metelovému. Jeho listy se často kouří pro zmírnění astmatických a jiných plicních potíží. U některých kmenů v Africe se dodnes používá Datura fastuosa v procesech se zkouškou neviny a také v obřadech spojených se vstupem do dospělosti. V těchto obřadech se dospívajícím dívkám podá halucinogen a poté následuje rituální bičování a deflorace.

V Tanzanii jej přidávají do piva „pombe“, aby se zvýšil jeho opojný účinek. Ve výjimečných případech se žvýká společně s betelem.

Durman, středo- a jihoamerické druhy

latinské názvy: D. suaveolens, D. aurea, D. candida, D. vulcaniola, D. dolichocarpa, D. sanguinea, D. ceratocaula, D. inoxia a také obecně rozšířený D. stramonium

lidové názvy: Tolache, Tlapatl, Tolohuaxihuitl, Jimston' s (Jamestown´s) weed, Thorn apple, Hierba del Diablo, Hierna Inca, Manzana del Diablo, Manzana espinosa, Patula, Tatula, Yoshu chosen asago, Muranha, Tag´amih, Torescua, Xholo, Khishqa Khishqa

Mexický název „toloache“ je moderní obdoba starého aztéckého pojmenování „toaloatzin“, což znamená „skloněná hlava“ (dle tvaru svěšeného plodu). Anglický lidový název durmanu Jamestown´s weed (Jamestownské býlí) připomíná otravu, ke které došlo v tomto městě-jeho obyvatelé si spletli durman se špenátem a jen o vlásek unikli smrti. Americký duchovní Cotton Mather r.1720 barvitě líčí příznaky otravy:

„Jedinci, kteří jej v hojné míře požijí, se na několik dní promění v blázny, někteří se snaží házet peří do vzduchu, jiní sedí nazí a jako opice se šklebí na ostatní, případně líbají a osahávají své druhy nebo na ně dělají obličeje…“

Jihoameričtí indiáni uctívají durman jako posvátnou bylinu a u některých kmenů s ním směla zacházet pouze pověřená osoba. Např. u Aztéků má velký význam při zasvěcovacích rituálech, jiné kmeny používají kořen durmanu jako přísadu halucinogenního nápoje „wysoccan“, případně kořeny žvýkají a nebo si prášek z něho dávají do očí. Další možností je přidávání kořenů, semen a listů durmanu do alkoholických nápojů (např. „tesquino“ z kukuřice nebo „toloache“ z agáve), takto ho používají mexičtí Indiáni. Jeho halucinogenních účinků se používalo hlavně při věštění, ale přidával se i do některých léků proti revmatismu. Kněží používají durman i ke zmírnění bolestí během jednoduchých operací,narovnání zlomených kostí nebo čištění zanícených ran. K léčebným účelům pěstují někteří Indiáni kmeny durmanů napadené virem, které vyrůstají do monstrózních forem a také v nich zřejmě dochází k chemickým změnám. Podle místních šamanů jsou tyto rostliny vhodnější pro léčení nemocných. Ženy kmene Yaki jej užívaly ke zmírnění bolestí při porodu. Kojící matky tohoto kmene, které se chtěly nemluvněte zbavit, si potíraly bradavky výažkem z durmanu.

Zuňiové věří,že tento druh durmanu je jedním z „bratrstva kněží deště“.

Durman neškodný (D. inoxia) je rozšířen mezi indiány jihozápadní části USA. V Mexiku se vyskytuje druh D. ceratocaula, který se svým vzhledem velmi odlišuje od ostatních druhů. Je to dužnatá rostlina s tlustým rozvětveným stonkem, roste v močálech a v místech s nadbytkem vláhy. V Mexiku se jí říká „torna loco“ (bylina šílenství), dříve byla považována za „sestru ololiuqui“ a způsobuje těžké psychické poruchy.

Blín

latinské názvy: Hyoscyamus niger, H. muticus

lidové názvy: Blem, Černý mák, Belian, Bělena, Blán, Blejn, Blekot, Blén, Blina, Blýn, Bylina čertova, Bylina výměnkářů, Ďáblovo oko, Furgácie, Horký blen, Kapří huba, Kapří květ, Koření blínové, Ospalá bylina, Smradlavec, Spánek, Sviní bob, Svinské zelí, Šaly, Telian, Temjan, Žbánečky, Schwarzes, Bilsenkraut, Prophetenkraut, Saukraut, Schlafkraut, Teufelsauge, Zigeunerkraut, Henbane, Stinking Nightshade, Banj, Bendj, Apollinaris, Dyoskyamos

Blín černý se vyskytuje po celé Evropě, v severozápadní Africe a v západní Asii (až po Himálaje, Mongolsko a řeku Ussuri), pronikl i do východní Asie, Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland.

Blín černý obsahuje v listech až 0,15% a v semenech až 0,3% alkaloidů tropanové řady.

Převládají L-hyoscyamin, atropin (racemát hyoscyaminu) a skopolamin, který je nejvíce halucinogenní složkou.

První zmínky o blínu najdeme v Eberském papyru (15. stol. př. n. l.). Egypťané, a později i další národy (Babylóňané, Řekové, Římané a Indové, Arabové a další) jej používali jako léčivou rostlinu. Používal se pro zmírnění bolestí.

Již ve starověku bylo známo, že se blín se vyskytuje v několika variacích a že jeho černá odrůda (blín černý) svým silným účinkem může způsobit i trvalé šílenství.

Ve starověkém Řecku se věřilo, že pomocí blínu lze dosáhnout božského osvícení a mluvit s bohy. Kněžky v Delfské věštírně údajně vdechovaly kouř z doutnajícího blínu (nať a semena), když věštily budoucnost.

Ve středověkém lékařství se blín používal jako celkové anestetikum při operacích, dále proti revmatismu, nechutenství, kašli, zápalu plic, hadímu uštknutí, atd. (podle receptů pocházejících z 16. století). Později, až do druhé poloviny 18. století, se na blín jako na léčivou rostlinu zapomíná.

Blín se používal nejen jako tišící prostředek, ale například i k otupění vězňů odsouzených k mučení a popravě. Kromě analgetických účinků totiž vymazává všechny vzpomínky, což se stalo obzvláště ceněnou vlastností.

Nejvíce se však blín proslavil v receptech čarodějnic, přidával se do různých lektvarů a mastí. Vyvolával halucinace a další stavy omámení. Záleželo patrně pouze na typu nápoje a dávce hyoscinu, zda člověk po požití věřil, že se přeměňuje v nějaké zvíře (nejčastěji vlka-tzv. lykantropie), nebo se vznáší či účastní nějakého divokého reje. „Vlkodlaci“ i čarodějnice shodně zmiňují menší množství slin, což je také jeden z nehalucinogenních vedlejších účinků blínu. Podle pověr mohl blínový lektvar také přičarovat déšť nebo uřknout dobytka. Mladí adepti černé magie dostávali při přijímacím obřadu nápoj z blínu, aby se zbavovali zábran účastnit se čarodějnických rituálů.

V minulých stoletích se dávala semena blínu také do piva, aby bylo opojnější.

V Indii se jeho sušené listy kouří,jako omamný prostředek.Tento druh blínu je oblíbený také mezi Beduíny a dále v některých částech Asie a Afriky,kde se kouří společně s konopím.

Brugmansia

latinské názvy: Brugmansia aurea, B. insignis, B. suaveolans

lidové názvy: Andělské trumpety (trubky), Floripondino, Huacacahu, Toá, Tonga, Engelstrompette, Baumdatura, Duftende, Engelstrompette, Kampachu, Lipa-Ca-Tu-Ue, Angel´s trumpet, Queen of the night, Borrachero, Trombeteiro

Rod Brugmansia je blízce příbuzný durmanu a pochází z Jižní Ameriky, druh B. aurea se nejčastěji vyskytuje v Andách, pravděpodobně hybridní druhy B. suaveolens a B. insignis nalezneme v teplejších částech Jižní Ameriky, zejména v západní části Amazonky.

U nás jsou zatím Brugmansie známé především jako okrasné rostliny, například pod názvem „andělské trubky“.

Hlavní účinnou látkou všech rostlin rodu Brugmansia je alkaloid skopolamin a některé příbuzné sloučeniny (hyoscyamin a atropin, podle (2)).

Botanici se domnívají, že tyto stromovité rostliny vyšlechtili lidé a již několik tisíciletí je pěstují pro jejich halucinogenní vlastnosti. Předchůdci dnešních indiánů znali psychotropní účinky těchto rostlin již v paleolitickém a mezolitickém období.

Setkáváme se s nimi zejména v teplejších oblastech Jižní Ameriky, kde se jim přezdívá toá. Obvykle se užívají semena rozemletá na prášek, která se přidávají do nápojů. Někdy se používají listy a květy, ze kterých se připravuje „čaj“. Lze ji také kombinovat s jinými halucinogenními rostlinámi (např. s kaktusem Trichocereus pachanoi).

Indiáni z oblasti Sibundoy používají Brugmansiu k magicko-náboženským rituálům. Mapučové je používají k nápravě dětské vzpurnosti a umíněnosti (omámeným dětem dělají kázání o tom jak se mají chovat). Podle 1) Čibčové dávali její semena do nápoje chicha, který měli vypít manželka a otroci zemřelého náčelníka před pohřbením za živa (tento nápoj navozoval hlubokou letargii), ale literatura 2) uvádí, že se do tohoto nápoje dával podobně účinkující durman.

Brugmansia sloužila také k léčení celé řady nemocí, jako např. při tišení revmatických bolestí, což ostatně vzhledem k jejich chemickému složení není překvapivé. Reakce organismu na podání drogy je bouřlivá, v první fázi se objevují silné křeče a pěna u úst, teprve později upadne jedinec do hluboké letargie a mívá různé vidiny.

Duboisia

latinský název:Duboisia sp.

lidové názvy: pituri

Duboisia pochází z Austrálie. Účinnými látkami je nikotin a skopolamin.

Halucinogenní účinky této rostliny znají australští domorodci již staletí. Droga nazývaná „pituri“ se žvýká a její správná příprava je pečlivě střeženým tajemstvím, do kterého jsou zasvěceni jen staří příslušníci kmene. Bez vhodné úpravy je však tato droga jedovatá. Sbírají se špičky větví s listy v době, kdy rostlina kvete. Následně se zahrabou do písku, kde se spařují, poté se droga údery hranou bumerangu zbavuje částí větví a zbytek se mísí s alkalickým popelem z rostliny Acacia salicina, popřípadě i dalšími látkami. Zásaditý popel zvyšuje účinky drogy podobně jako vápno účinky betelového sousta nebo listů koky.

Při rituálech si někdy domorodci žvanec předávají z úst do úst podle kmenové hierarchie, počínaje od nejstarších a nejváženějších příslušníků kmene.

Droga vyvolává vzrušení a halucinace.

Druhy D. myoporoides a D. leichhardtii obsahují kromě skopolaminu ještě hyoscyamin. Léky z nich připravené uvolňují svalstvo a využívají se jako prevence mořské nemoci, používaly se jako náhrada za někeré jiné léky během 2. světové války.

Solandra

latinské názvy: Solandra brevicalyx, S. guerrerensis

lidové názvy:Kieli, Hueipatl, Tecomaxochitil

Tento nízký keř pochází z tropické oblasti Jižní Ameriky a Mexika. Podobá se rodu Brugmansia.

Obsahují podobné alkaloidy jako durman, hyoscyamin, skopolamin, nortropin, tropin, kuskohygrin i jiné báze.

Solandra je v Mexiku uctívaným a vyhledávaným halucinogenem. První zmínky o této rostlině podává již Hernándes (počátek 17.stol) a mezi Aztéky je známá jako tecomaxochitl nebo hueipatl. Toto „božské narkotikum“ neboli „kiuli“ bylo v huičolském čarodějnictví mocnou rostlinou a proto u indiánů vzbuzuje strach a úctu.

Z větviček rostlin S. brevicalyx a S. guerrerensis se získává šťáva, která slouží k přípravě halucinogenního čaje.

Methysticodendron amesianum

lidové názvy: Culebra borrachera, Mitskway borrachera

Tato dřevina se vyskytuje pouze v kolumbijských Andách. Podle některých vědců se jedná pouze o silně atrofovaný hybrid některého druhu rodu Brugmansia.

Účinnou látkou je alkaloid skopolamin.

Methysticodendron pěstují pro její halucinogenní účinky Indiáni kmenů Ingano a Kamsá z údolí Sibundoy v Andách v jižní Kolumbii a místně ji nazývají „culebra borrachera“ nebo „mitskway borrachera“, což znamená opojný či opilý had. Halucinogenní nápoj se připravuje z čerstvých listů sebraných v době, kdy ubývá měsíc. Listy se vyluhují ve studené vodě.

Strom je obvykle majetkem šamana, který svému dědici předá i své znalosti. Adepti na šamana musí důkladně poznat omamné účinky vyvolané listy tohoto druhu, aby strom „pochopili“.

Indiáni pod vlivem tohoto nápoje věští, ale používají ho také jako lék ke zmírnění bolestí při nádorových onemocněních nebo při otocích kloubů. Někdy se nemocní koupají v teplých odvarech z listí, které přinášejí úlevu při nachlazení a horečkách. Droga se používá také jako protijed při uštknutí jedovatým hadem.

Latua sp.

Tento strom roste na svazích středního Chile.

Plody obsahují asi 0,15 % hyoscyamin u, 0,08 % skopolamin u a jsou prudce jedovaté.

Šamani indiánského kmene Mapuche tento strom uctívají a pro jeho halucinogenní účinky jej nazývají „stromem čarodějů“. Požívají se čerstvé plody, jejichž dávkování je přísně střeženým tajemstvím. Užívají se k vyvolání blouznění a halucinací, které se však mohou změnit až v trvalou poruchu psychiky.

Závěr

Současné použití lilkovitých rostlin v medicíně

Samotná mandragora se dnes příliš nepoužívá, nedávno se však prokázalo, že pomáhá při léčbě cukrovky a vysokého krevního tlaku. Některé její alkaloidy také potlačují růst a aktivitu nádorového bujení, zvláště leukémie.

Rulík je používán především k izolaci atropinu, případně dalších tropanových alkaloidů.

Od r.1902 se atropin požíval v očním lékařství při vyšetření sítnice, nyní se od jeho aplikace upouští. Stále se ale uplatňuje se při odstraňování průduškového sekretu před chirurgickým zákrokem a k léčení Parkinsonovy choroby.

Alkaloidy izolované z blínu mají uplatnění i v současné medicíně-hyoscyamin snižuje sekreci slin a hlenu, čehož se využívá v rámci přípravy pacienta na chirurgický zákrok. Droga se používá proti bronchiálnímu astmatu, k odstranění křečí při žlučníkových a ledvinových kolikách, ale také při zvýšené sekreci žaludečních šťáv a žaludečních vředech, rovněž při některých nervových chorobách.

Antiemetické vlastnosti hyoscinu se využívá k přípravě náplastí, ze kterých se vstřebává přes pokožku. Američtí kosmonauti si aplikovali tyto náplasti proti nevolnosti při vesmírných výpravách.Rostlina je zneužívána pro své účinky na psychiku, většinou se inhaluje kouř doutnající natě.

Roztok s výtažky z durmanu začali nedávno používat kolumbijští zloději tak, že jej vstříkli do obličeje oběti. Vyvolaný stav útlumu a ztráta paměti znemožňují pozdější identifikaci pachatele.

Všechny zmiňované rostliny jsou i nadále zneužívány pro své halucinogenní účinky, ale vzhledem k řadě nepříznivých projevů těchto alkaloidů se tento jev nerozmáhá masově.

Použitá literatura

2) Jedy, drogy, léky. John Mann, Academia, Praha, 1996
Nahoru